Téra blog - den 6.
Vítám opět fanoušky blogu, kteří čtou každý den mé literární počiny a píší povzbudivé komentáře, na které vždy čekám, protože pak mám větší motivaci opět v devět hodin usednout k počítači a bojovat se zdejší wifinou.
Ráno jsme byli překvapeni deštěm a naše posádka po urputném zápolení ztroskotala. Vylodili jsme se v Řecku v nezáviděníhodném stavu a museli nejprve obnovit zásoby. Hned vzápětí jsme ale mohli vyrazit za Pompeem. Ten měl ale kupodivu dobře rozestavěné hlídky a pevnosti, takže proplížit se až k jeho stanu nebylo lehké.
Já, coby hlídka, jsem zaujala místo na kraji lesa u krmelce, kde bylo vidět krásně na celou louku. Seděla jsem, chvílemi četla, chvílemi hypnotizovala horizont a pomalu ve mně rostlo přesvědčení, že se nějaká místní zvěř určitě rozhodla přijít nakrmit k mému krmelci, a měla jsem permanentní paranoidní pocit, že za mnou funí divoké prase.
Zatímco jsem odhadovala své šance a promýšlela, jak nejlépe použít svou knihu v boji s kancem, prošlo nějakým záhadným způsobem okolo pět týmů. Všem jsme sice řekli, aby si vzali oblečení co nejméně nápadné, ale příkaz „vezměte si k tomu i pokrývku hlavy“ jaksi způsobil, že týmy prakticky nebylo možné v lese rozeznat od ramen dolů, ale na hlavách jim svítily čepice, s nimiž by mohly až ke mně signalizovat ve vlajkové abecedě.
Všechny skupiny dělaly, co mohly, aby obešly hlídky, některé ale ještě v pět hodin kráčely kdesi po zdejších lukách. Adam C. si vysloužil hlasy při volbě konzula, protože prý „jako jediný věřil, že náš tým stihne večeři“ a pak také za to, že „říkal motivačně, abychom mysleli i na něco jiného, než jen na večeři“.
V Pompeově stanu kohorty musely rozluštit jeho šifrovaný deník a zjistit, že utekl do Egypta. Při následném sněmu lidu si kohorty zvolily nová jména a asi se inspirovaly svými dnešními útrapami, takže můžeme lépe tušit, kudy všudy šly. Máme tu třeba tým Bojové krávy, no a samozřejmě Klíšťata.