Téra blog – den 3.
Díky našim skvělým konzulkám jsme včera uzákonili zrušení rozcvičky, takže si zdejší louka mohla ráno oddechnout. Místo časného hopkání mokrou travou jsme mohli o pár minut déle sbírat síly na hopkání z postelí.
Jelikož jsme již ostřílenými členy armády, zadal nám Caesar nelehký úkol, a to podmanit si poslední galskou vesnici, která ještě odolává Římu. Prý by se to Juliovi hodilo do nějakých jeho „zápisků“, tak si asi také píše nějaký blog.
Cílem bylo pokusit se nejprve infiltrovat do vesnice inkognito. Hra probíhala formou gamebooku – každý si sám vybíral, jaké pokračování příběhu zvolí, a podle toho šel na další stanoviště. Jedni se vydali na sněm druidů, odkud byli ve všech případech vyhozeni. Jiní šli do galské vesnice, odkud byli posléze vyhozeni také (šlo jen o to, jak rychle). Obě tyto slepé uličky ale bylo nutné absolvovat k získání interních informací k dokončení příběhu. Nakonec dvojičky potkali Asterixe a Obelixe, kteří je zavedli do hospody, kde musel tým pohovořit s bardem Trubadixem a získat od něj lístky na jeho zítřejší představení, takže vstupenka direkt mezi Galy.
Zatímco jsem chytala bronz na posledním stanovišti, okolo na louce pobíhaly skupinky a lamentovaly nad zvolenou trasou, která se stále vracela na první stanoviště. Adam C. s Matyášem K. vybíhali jako první a po asi čtvrt hodině byli na konci s rekordním časem. Ostatním dala cesta zabrat více, Adam P. s Matějem M. strávili mezi lučním kvítím necelé dvě hodinky a na mou motivační otázku, jak se jim líbí příběh a kde všude už byli, odvětil Adámek s výrazem definitivní rezignace, že „všude“. Nepřeháněl.
Na svém stanovišti jsem pokládala kontrolní otázku, kdo je nejlepší bard (Trubadix), abych prověřila, kdo četl pořádně papírky. Druid Djedonix byl z jedné kartičky špatně týmem opsán jako Ojedonix, a Zuzkou také špatně přečten, takže když mi řekla, že nejlepší je Ojebonix, měla jsem na chvíli o zábavu postaráno.
Neméně originální odpověď poskytl Andrej, kterého zmátla část příběhu, kde se psalo, že se „z dálky přibližuje obří menhir“(dál v příběhu se ukázalo, že je to Obelix). Andrej asi tohle slovíčko zrovna neznal. Odvíjelo se to nějak takto.
„Tak co myslíš, Andreji?
Já myslím, že ten bard je ten Mehri.“
„Kdo že?“
„Ten Mehrii.“
„Myslíš menhir?“
„Ano, přesně.“
„Ale menhir je kámen.“
„Aha.“
Tak jsme si to ujasnili a Andrej mohl jít za ostatními, kteří už se zabavili s deskovými hrami. K večeři byl tradiční Kašpárek, ale letos mi párek opravdu nechutnal, takže jsem byla ráda za druhou večeři, kterou vzaly i děti útokem a zmizela asi za patnáct minut.