Téra blog – den 12.
Vzhledem k tomu, že Řím zůstal bez diktátora, bitva o nástupnictví byla nevyhnutelná a už od rána na spadnutí. Hrací plocha byla vyměřená od koňské ohrady až po konec bojovkového tunelu a bylo na ní rozmístěno devět italských měst. V každém městě byly ukryty poklady a každé město bylo možné obsadit, stačilo jen přijít k němu. Bohužel stejný cíl mělo všech šest týmů.
Moje město Caralis se nacházelo u rybníka, což bylo bohužel nepopulární místo, takže jsem nebyla příliš frekventovaným útočištěm a z finálního boje jsem měla prakticky pouze zvukovou stopu. Vedle mě se pásly bojové krávy ze strany jedné, a z druhé strany přišel zamilovaný páreček, kterému jsem dělala křena během romantického rande u rybníčku. Hlavní dění ale probíhalo na louce, kde se šest týmů spolčovalo s jinými a zase rozcházelo, každý bojoval se všemi a proti všem, jak se to zrovna komu hodilo.
Týmy mohly spolu bojovat při dobývání hradů pomocí papírových koulí, které měli všichni členové kromě zvěda. První pravá řežba začala v krajních městech nahoře na louce. Místa za tunelem se tak rozeznívala bojovou vřavou, která se nesla v rádiu pěti set metrů minimálně.
Mimo nesrozumitelnou změť výkřiků a hurónského řevu bylo občas možné zaslechnout i konkrétní hlášky, takže se najednou zpoza keřů ozvalo: „Štěpáne, kde máš koule?“, načež se zpoza druhého keře ozvalo v odpověď: „Já už žádné nemám, dej mi jednu svojí.“ Zamilovaný páreček se asi divil…
Vyvrcholením celé odpolední akce byla kolosální zrada, kterou pro své spojence uchystal tým Houbičky, který nechal Bowlery odejít válčit, a sám těsně před koncem vyplenil jejich hrad a skončil s maximálním ziskem na prvním místě. To všichni těžce nesli, ale výsledek je výsledek. Válečnou kořist z celotáborového tažení si ale nakonec rozdělili všichni a mohlo se slavit tradičně u ohně. Příděl buřtů byl podle zákona konzulů zdvojnásoben, takže ještě zbylo. No a teď už všichni sbírají síly na zítřejší prezentaci programů. Dobrou noc.