Devátý den - Oko do duše okno

Protože si pan kuchař neustále stěžuje, že musí v pět hodin vstávat, rozhodli jsme se vyzkoušet si jeho nezáviděníhodný úděl a nastavili si budíček už na tři čtvrtě na dvanáct včerejšího dne. Lépe řečeno, budíček byl nastaven červeným klaksonem, který zněl takovou silou, že to vyvolalo příliv na Slapské přehradě. Někteří na rozdíl od toho hajali i po tom, co jim siréna zněla metr od postele, a my jsme se těšili na úžasnou snídani, na jejíž přípravu bude mít pan kuchař od teď krásných devět hodin.

Záhy (tedy potom, co se všichni oblékli, třikrát napili a čtyřikrát vyčůrali) jsme se vydali do zdejších hvozdů, kterými jsme prošli jen s nepatrnými ztrátami a s rojem lumíků v patách. Atmosféra byla skvělá (v jejích horních vrstvách bylo vidět blesky, ale stále bylo teplo). Týmy musely chytit vlkosvětlušku své barvy, a sebrat jí oko, které vlkosvětlušky doslova žerou, v naději, že je to to vědcovo. Vlkosvětlušky blikaly různými barvami po celé louce, vypadalo to naprosto epicky, ala laserový koncert. Na požádání „vlkosvětluško zasviť“, musela světluška bliknout. Další půlhodinu se týmy ztratily v poli, zatímco Bobo solitérsky sprintoval mezi trsy a neustále zjišťoval, že nachází špatnou světlušku. Jen co jsme oči donesli pod střechu, začalo hustě pršet.

Rozlámaní jsme ale opět za pár hodin vstali, abychom absolvovali další část průzkumu. Odpoledne následovala běhací hra, trocha navigování členů se zavázanýma očima, s Tomáškovým: „Teď jdi až na hřiště, to poznáš od nohou,“ adresovaným na nechápavého sběrače, dále hra, kde se pantomimicky předváděla písmena, a opět vykombená běhací hra. Týmy získaly šestnáct indicií, ze čtyř měly vždy sestavit jedno slovo. Například z ticho-kostel-Tom-laboratoř mělo vyjít slovo myš, ale to jsme se šeredně mýlili. Jak Bobo navrhl, je to „ššš“, protože v kostele děláme na lidi ššš, ticho je jasné ššš, v laboratoři se také údajně dorozumíváme pomocí ššš a mašinka Tom dělá ššš. Skvěle Bobo! Potom, co byl Bobo napomenut, že by se k tématu měl vyjadřovat někdo, kdo tomu rozumí, odvětil on: „Dobře, tak já budu pokračovat,“ a dále hovořil, absolutně scestně.

Ze daných indicií nakonec vyšla čtyři slova, která se spojila na mapě, a průsečík nás dovedl k vědcově kůlně, tedy hi-tech výzkumnému centru. Na dveřích byl skener sítnice a monitor na heslo; to jsme nevěděli (ano Bobův okoun nezabral…).

Večerní meeting přinesl přehlídku kostýmů, ve které opět exceloval Bobo, který coby sčítač bodů absolutně pohořel, z Plačkové měl Ptáčkovou, ale on sám byl přečten jako Závist, přestože je Záviš. Když přišel sám na řadu, předal sčítací žezlo Kláře a se slovy: „Čti mě, až budu,“ si počal nasazovat igelitový sáček na hlavu. Když mu bylo vyčteno, že se jedná o poměrně chabý kostým, ukřivděně se zahleděl na porotu a pronesl: „Ale vždyť jsem to dělal jeden den!“ Sám si pak napsal sto devatenáct bodů a skončil na druhém místě. Vítězem se stal Jirka ve šviháckém kusu látky, který nejspíše sebral z našich jídelních stolů, a který vítr mírně (jen mírně) nadnášel, doplněný o extravagantní opasek černé barvy a kouřové stíny v obličeji. Úžasná práce vizážistů, skvělý ledabylý styl pravěk-popelnice, ale za červené nehty, které neladily s barvou gumičky ve vlasech body dolů. No a kdo byl třetí? „Jak jsem měl tušit, že to někoho bude zajímat,“ byla reakce Boba (byl to Lulu).

Z výhry se dnes radovali Bílí, kde Milan všechny rovná don latě a sám řeší polovinu úkolů. Končím. Snad na mě ještě zbyly nějaké špekáčky.