Den šestý/sedmý - Jak jsme hledali psa Baskervillského

Na chodbách se rozhostilo vražedné ticho a cestovatelé ve svých pokojích poklidně oddechovali, netušíce nic o v mezidobí připravované noční superakci, která pokryla celé Loutí s akčním rádiem dvou kilometrů. Pár minut po večerce tak začala již v předchozím článku nenápadně (jak jinak) avizovaná bojovka.

Po skupinkách jsme se odebrali ven a okolo úvozu k ohradě, kde už se mezitím převalovaly peřeje mlhy, které nad krajinou působily mystickým oparem, jež dodával místu atmosféru Dartmoorských blat. Všudypřítomný aerosol ozařovalo úplňkové světlo, a my, po skupinkách příchozí, jsme začínali mít nahnáno. Aby naše cesta zpátky neskončila táborovou hekatombou, bylo nutné pomodlit se ochranným bohům pomocí japonské formule a úklonu. Ti, kteří byli při cestě na start nejvíce slyšet, prováděli meditaci „trochu“ déle.

Každý si předem určil, zda chce jít těžší, nebo lehčí verzi. Začali vyrážet ti první. Malé komplikace nastaly, po tom, co jsme zjistili, že začátek hardcore trasy je o padesát metrů jinde, než odkaď jsme vypouštěli a tak se mnozí napojili na lightstickovou trasu až po přejití půle louky, což teprve bylo hardcore. Poslední tři, kteří měli cestu projít, se překotně hlásili, aby nemuseli jít poslední. Nakonec nešťastná volba padla na blonďatého trosečníka, který se při obdržení této zprávy na meditační dece zlomil v pase a zůstal v této pozici s hlavou u země další dvě minuty.

 Cesta pro menší vedla zpět úvozem, zatímco větší šli okruh kolem lesa a pak lesním tunelem (ten ve tmě trochu pozbyl kouzla) a další loukou zpět. V lese vypadala svítící cestička, která střídala plejádu barev, velmi malebně a lákala průchozí ke sběru svítících tyček. S mokrými botami a celí vyklepaní, přestože nikdo nestrašil, dorazili všichni unaveně zpět a uvítali opět radostně své pokoje. Od té doby jsme se ještě nepočítali…